vasdruhydomov.cz

Potřeba zaznamenávat delší texty si vynutila vznik knihy a s ní i knižní vazby. Materiál, na nějž se psalo, nebyl příliš trvanlivý, a tak dochované exempláře indických a čínských knih pocházejí z daleko pozdější doby.

V Indii se psalo na preparované palmové listy, které se provázkem svazovaly k sobě, v Číně na úzká a tenká prkénka, která se spojovala jako leporelo a skládala jako vějíř. Ve starověkém Egyptě se psalo na pásy z papyru i několik metrů dlouhé, které se navinuly na dřevěnou tyčku a při čtení odvíjely z jedné ruky do druhé. Evropská antická kultura uchovávala texty na svitcích papyru, popsaných jen z jedné strany, které se v knihovnách ukládaly
do polic. Tato forma svitku se dodnes používá v židovské bohoslužbě, jinak svitky od 7. století zcela vymizely. Vedle toho se však už v římské době začal vyskytovat kodex, původně svazeček tenkých prkének, svázaných provázky. V Egyptě se zachovaly zlomky papyrových rukopisů, popsané po obou stranách, a tedy zřejmě vázané do kodexu. Pro nákladné a zejména bohoslužebné knihy se od 4. století začal používat drahý, ale trvanlivější pergamen, jemně vydělaná kůže. Listy pergamenu, napůl přeložené, tvořily složky, které se pak ve hřbetu sešily. Vzniklý foliant měl daleko větší rozsah, díky dřevěným deskám vazby byl odolný a dobře se v něm hledalo. Kniha se dala otevřít a položit na stůl, takže čtenář měl obě ruce volné. Rukopis chránily dřevěné desky potažené jemnou kůží, a protože pergamen ve vlhku bobtná, byly na vnější straně svázány kovovými sponami. Desky se zdobily vytlačovanými ornamenty a u bohoslužebných knih i kovovými ozdobami, drahými kameny a podobně.

Podstatnou proměnu znamenal čínský objev papíru, který se rozšířil v arabských zemích s islámem od 7. století a ve vrcholném středověku se dostal i do Evropy. Byl daleko tenčí a lehčí, dal se vyrábět v téměř libovolné velikosti a zejména byl podstatně levnější. S objevem knihtisku v polovině 15. století množství knih prudce vzrostlo a snížila se jejich cena, takže se staly běžnou součástí vzdělanějších městských domácností. Knihařství jako městské řemeslo se osamostatnilo ve vrcholném středověku, vázáním knih se také zabývali studenti na univerzitách. V českých městech pergameníci zpracovávali kůži na listy i na vazby knih od 14. století. Počet knihařů, kteří bývali zároveň knihtiskaři, knihvazači i knihkupci, prudce stoupl po vzniku knihtisku s používáním levnějšího papíru. V Čechách k prvním významným knihařům patřil Bartoloměj Trnka v Českém Krumlově na přelomu 15. století
a 16. století. Až do 19. století se knihy vázaly řemeslně – ručně. Se vznikem knihařských strojů začaly převládat „nakladatelské vazby“, kdy se už knihy prodávaly jednotně vázané. V polovině 20. století se zavedly „měkké vazby“. Knihařství se tak stává postupně uměleckým řemeslem. Za ručně vázanou knihu, třeba v ušlechtilé kůži, bychom se dnes skoro nedoplatili. Přesto však toto řemeslo přežilo moderní dobu technologií a i v Čechách se zachovalo několik prosperujících knihařství.

 

Jiří Hokův, foto: archív

Comments are closed.