Když jsem redigoval článek o řemeslech pro toto vydání časopisu, napadlo mě, jestli si kdo vzpomeneme, kdy jsme naposledy napsali někomu opravdový dopis nebo kdy naposledy jsme takový artefakt obdrželi. Alespoň za mě je to opravdu dlouho.

Mám na mysli takový ten opravdový, ručně, ne-li perem, psaný. Na čtyřech stránkách, první na první, druhá na třetí a čtvrtá na poslední straně, Vložený do bílé mačkané obálky, olíznutý, zalepený a opatřený stejně olíznutou poštovní známkou. Malou dějinnou epizodu sehráli při tvorbě písemností psací stroje, aby byly záhy vystřídány počítačovými tiskárnami a teď i datovými schránkami. Nepočítám ímejly a esemesky. Ale ručně psané dílo ničím nenahradíš, Napadlo mě v tu chvíli, jak moc je to osobní, až intimní poslat někomu ručně psané psaní. Jako bychom do obálky vkládali malý kousek sebe, spolu s vytříbeným krasopisem, gramatikou a stylistikou.
Tenhle rituál vymizel nepozorovaně z naší každodennosti. Spolu s ním i poštovní schránky na nárožích ulic prořídly. Možná se tomu říká evoluce, kterou nezastavíš, ale já si to ještě někdy užiju. Koupím si u nás v papírnictví dopisní papír a obálku a pošlu svůj osobní příběh kousek dál, do ruky, mimo datovou schránku.
Drazí přátelé, předem mého dopisu vám přeji příjemné dny.

Autor: Jiří Hokův

Comments are closed.