NENÍ PLZEŇ JAKO PLZEŇ

Před několika dny jsem se rozhodl vyfotit naše hokejisty při hostování v západočeské metropoli. Chtěl jsem nějak změnit prostředí a získat fotky Rytířů v tmavých dresech, určených venkovním zápasům.

Takové rozhodnutí jsem podpořil procedurou zvanou řádná novinářská akreditace. Vyplnil jsem internetový formulář a v řádném termínu odeslal. Přišla mi nějaká uměle inteligentní odpověď, že mi děkují a budou celou šlamastyku posuzovat, zkoumat a schvalovat. V den mače mi přišlo majlem zamítnutí. To už jsem měl vyřešenou logistiku na cestu, čas a připravenou techniku. Zavolal jsem tedy Indiánům, jak se v Plzni jmenují, s tím, že nejsem nějaký fanoušek, co se snaží získat zdarma vstup na stadion, ale že opravdu fotím hokej mnoho desítek let jako profesionál. Že není místo! Omyl. Problém byl v tom, že jsem z Kladna a jak říkala komunikující manažerka, že mě nezná. Mělo to poměrně komický průběh. Po telefonické hodinové intervenci, kdy si na naší redakci brousila paní Lucie své poměrně nízké ego, jsme se dopracovali k akreditaci na poslední třetinu v rohu hostí (to abych nefotil góly do indiánské sítě). Přijel jsem na stadion autobusem s fandy Rytířů, zakoupil jsem si tedy vstupenku a fotil první třetinu s diváckého sektoru. Nastoupily místní pořadatelské hordy, že nemám vestu, tak jsem si sáhl do batohu a vestu si oblékl. Okamžitě začalo vadit, že mám vestu, musel jsem ji tedy sundat. Pak jsem vadil divákům ve výhledu, potom zase policistům ve výhledu na hru, pak zase bufeťákům ve výhledu na hru a nakonec rytířskému kotli ve výhledu na hru. Pak mi zakázali všechno, protože nemám vestu a zároveň proto, že mám vestu a tudíž patřím jinam, tak kam mi povolili přístup až na třetí třetinu. Strávil jsem tedy druhou třetinu venku na kávě a přihlásil v přesně stanovený čas té divné starší ženě, co si brousila ráno to nízké ego. Odvedla mě do nějaké síně indiánských tradic, kde jsem pohledem na obrázky úspěchů místních Komančů čekal na svůj čas. Pak mi bylo dovoleno krátce fotografovat našeho brankáře, který se k mé radosti neradosti poměrně nudil. Dostali tři fíky a jeli jsme domů s třemi body. Tak co, paní Lucie, zkusíme to spolu příště znovu, když už se známe?
NENÍ PLZEŇ JAKO PLZEŇ

Autor: Jiří Hokův