Pošta sloužila stále především panovníkovi, vlastníky a provozovateli byli až do roku 1722, kdy se pošta stala státem řízenou a organizovanou, byli poštovní podnikatelé z řad šlechtických rodů. Císařovna Marie Terezie reformou v roce 1743 zestátnila poštovnictví v celé monarchii, a umožnila tak jeho jednotné řízení a organizaci 

V této době také dochází k pozvolné přeměně v poměru přepravovaných zpráv. Pošta sloužila v dřívějších letech převážně k dálkové dopravě a díky reformám se mohla více otevřít pro dopravu tuzemskou. Z dnešního pohledu
je jistě zajímavé, že již tehdy si bylo možné objednat a pochopitelně dobře zaplatit mimořádné spojení “kurýrem“ mimo pravidelné poštovní relace.
Cestovní rychlost poštovních vozů v 18. století byla nízká, i když krátká vzdálenost mezi poštovními stanicemi byla krátká (2 míle) a umožňovala častou výměnu koní. Kvalitativní změnu přineslo v r. 1823 postupné zavedení spěšných jízd tzv. poštovských rychlíků z Vídně do Brna, Prahy a Bratislavy. Cesta z Prahy do Vídně trvala 37 hodin, s přestávkami dva dny a noc, z Brna do Vídně 14 hodin, z Bratislavy do Vídně 6 hodin. Obyčejná pošta z Prahy do Vídně šla 3 dny, balíková 4 dny. Při nástupu do funkce přísahal doručovatel úřadu, že bude vykonávat službu poctivě a věrně ku prospěchu Jeho Veličenstva, nikoho při ní nebude obtěžovat, svěřené dopisy sliboval vždy řádně předávat, účtovat předepsanou sazbu a peníze náležitě odvádět poštovní pokladně. Samozřejmě musel držet listovní tajemství.
Listonoši byli náramnými parádníky, k roku 1831 chodili v černém kabátci s černými výložkami a žlutými knoflíky s iniciálami Jeho Veličenstva a ve svrchním černošedém kabátu nebo plášti s černým límcem. Kalhoty měli z černošedého sukna, dále černý kulatý klobouk, nosili poštovní trubku a na prsou měli štítek s vyobrazením trubky a příslušného čísla okresu. Každoročně měli nárok na nový kabátec, pár nových kalhot a nový klobouk. Svrchní kabát či plášť dostávali jednou za dva roky. Ve službě na sebe nesměli jiný šat vzít, jinak jim hrozila pokuta 2 zlaté při prvním shledání, 4 zlaté při druhém, při třetím 6 a napříště měli být už vyhozeni ze služby.
Pracovní den listonoše začal v 7 hodin ráno, kdy převzal na poštovním úřadě dopisy, srovnal je a vyšel na pochůzku. Musel je roznést do druhé hodiny odpolední, kdy se vracel na poštovní úřad pro nově došlé dopisy, aby je ještě téhož dne roznesl. Pokud to nestihl, nesměl si zásilky vzít domů, nýbrž je vracel každý večer v 8 hodin zpátky na poštu. Například v celé Praze souběžně pracovalo 10 listonošů. Ve službě se potýkali i s řadou překážek. Například pokud adresáta nezastihli doma, museli se k němu neustále vracet, dokud list nedoručili, nebo museli pátrat po osobách, které podle udané adresy nešlo identifikovat.
S budováním prvních železničních tratí ve 30. letech 19. století začalo být zřejmé, že nový způsob dopravy bude pro poštu velmi výhodný. Stavěly se nádražní poštovní úřady. Na našem území byly první zásilky přepraveny po železnici krátce po otevření tratě z Olomouce do Prahy v roce 1845. Bouřlivý rozvoj železnice přinesl poště možnost spolehlivého a rychlého spojení, služby se staly kvalitnějšími a síť poštovních úřadů dále houstla. Kolem roku 1890 má síť jen na území Čech kolem 1000 poštovních úřadů – to je pro srovnání pětkrát více než na počátku století.

Autor: Jiří Hokův
foto: archív

Comments are closed.