Uprostřed města, a přesto mezi stromy, keři a na přírodních pěšinách. Právě zde se rozehrává od poloviny června děj klasické „snové“ shakespearovské hry v moderním hávu. Scéna je plná nadpozemských kostýmů, něžných loutek, a hlavně sedmnáctky herců deklamujících přesvědčivě i velmi vtipné a současné repliky. Představení má i svůj další rozměr, je pojaté pro celou rodinu. Do parku u kladenského divadla se proto nemusejí bát přijít děti i se svými rodiči a prarodiči.

Předpremiérový týden hry, na níž netradičně spojily síly oba kladenské profesionální soubory z Divadla Lampion a činohry Městského divadla Kladno, se v prostorách parku u divadla nesl ve znamení pilných generálek. Od svého stolku dění na trávníku sledoval přísným okem režisér a umělecký šéf Městského divadla Kladno, Martin Vokoun. Sám měl ale k hercům jen minimum připomínek, nejvíce jich směrovala ke zvukařům. Jejich úkol není tentokrát ani trochu jednoduchý. Musí ozvučit místo tak, aby příchozí stoosmdesátka diváků nepřišla o prožitek kvůli blízké rušné křižovatce a dalším zvukům z okolního městského prostředí.

Déšť nevadí, přesuneme se

„Padada, parará, pral, pudr, prdl,“ rozmlouvá se herecký ansámbl při čekání na režisérovy pokyny. Kostymérky rovnají záhyby na hereckých kostýmech, osazují účinkujícím porty. Oprašují se čtyři bílé židle, které jsou stěžejní jevištní dekorací.

Začíná se závěrečnou písní, právě kvůli vhodnému ozvučení, a pak se celá hra rozbírá od samotného začátku. Má spád, vtip, nadsázku a ani v nejmenším nenudí, ač se v ní prolíná pohádkový svět s tím současným. Na scéně se objevují víly, králové a poddaní, které v mžiku střídá čtveřice současníků v montérkách, se znakem „poldinky“ na zádech, se síťovkou s nákupem v ruce.

To nejpodstatnější se ale točí kolem lásky. Lásky marné, nenávistné, ztracené, nevyslyšené, vyvzdorované a nakonec snad i zasloužené. „Je to komediální, romantická, pohádková dvouhodinovka zapomnění a ponoření se do shakespearovského snu,“ popisuje režisér hru, kterou budou moci diváci zhlédnout venku do začátku července a následně od konce srpna až do září. Od října do jara 2021 se bude představení hrát klasicky v budově Městského divadla.

„Zahrada je přece jen atraktivnější, a hlavně jde o představení ukazující sílu přírody, odehrávající se v magickém lese, takže zeleň kolem je ideální scenérií. Věřím, že počasí nám vyjde vstříc, ale pokud náhodou ne, jsme schopni celou scénu přesunout dovnitř. Diváci o zážitek v žádném případě nepřijdou,“ zdůrazňuje Martin Vokoun, který přiznává lehkou nervozitu. Přece jen zatím netuší, jak diváci Sen noci svatojánské v jeho provedení přijmou.

Živo ze všech stran

V podobně mírném napětí je i Barbora Janatková, herečka, která ztvárňuje v představení dvojroli – Amazonky a víly. I ona je zvědavá na reakce publika. „Věřím, že to lidi vtáhne, scenérie je skvělá,“ pochvaluje si, zatímco odkládá kostým Amazonky a proměňuje se v něžnou vílu s rozpuštěnými blond vlasy, které korunuje přírodním věncem. „Musím si hlídat, z jaké strany a kdy nastupuji na scénu, ale snad to už mám zafixované správně,“ doufá Barbora, která se do kladenského souboru vrátila po mateřské dovolené a osmiletém působení na volné noze v pražských angažmá. Kostymérky přinášejí loutky a herečka odbíhá na přírodní jeviště na svůj výstup.

Generálka běží svižně celé dvě hodiny, herci se na scéně bez omylu střídají, repliky čas od času proloží zpívaný úsek. V poledne je režisérem vyhlášená dvacetiminutová pauza na oběd, poté se má soubor na zahradě znovu potkat. Snad si za tu dobu všichni stihnou vychutnat buřtguláš, na který láká kolegy královna víl v podání Jany Zenáhlíkové.

Zkoušení nové inscenace v kladenském divadle nebylo jednoduché. Nyní nezbývá než doufat, že se aktéři pro štěstí důkladně po herecku pokopali, poplivali, vyslovili přání zlom vaz, čert tě vem nebo breptej potvoro, aby zážitek pro příchozí byl každé jedno představení dokonalý.

Comments are closed.